Budou mrtví
znovu žít?

Vzkříšení
Nádherná naděje

VÍRA ve vzkříšení je velmi rozšířená. Korán, svatá kniha islámu, věnuje vzkříšení celou kapitolu. Súra 75 mimo jiné uvádí: „Hle, přísahám při dni zmrtvýchvstání . . . Myslí si člověk snad, že neshromáždíme jeho kosti? . . . Ptá se: ‚Kdy vůbec ten den zmrtvýchvstání nastane?‘ Což není v moci jeho [Boha], aby mrtvým opět život dal?“ (Súra 75:1–6, 40)

„Zoroastrismus,“ jak uvádí The New Encyclopædia Britannica, „zastává názor, že Zlo bude nakonec poraženo, že nastane všeobecné vzkříšení a Poslední soud a že pro spravedlivé bude obnoven očištěný svět.“

Encyclopaedia Judaica definuje vzkříšení jako ‚víru, že mrtví budou nakonec opět oživeni ve svém těle a budou znovu žít na zemi‘. Totéž dílo také poukazuje na dilema, které vzniklo, když byl do judaismu převzat názor, že člověk má nesmrtelnou duši. Uvedená encyklopedie připouští, že „v základu si víra ve vzkříšení a víra v nesmrtelnost duše odporují“.

Hinduismus učí, že člověk podstupuje řadu znovuzrození neboli reinkarnací. Aby tomu tak bylo, musí člověk mít duši, která po jeho smrti žije dál. Bhagavadgíta, hinduistická svatá kniha, uvádí: „To, co prostupuje celé tělo, je nezničitelné. Nikdo není schopen zničit nehynoucí duši.“

Buddhismus na rozdíl od hinduismu existenci nesmrtelné duše popírá. Dnes však mnozí buddhisté na Dálném východě v nesmrtelnou duši věří — a to v její převtělování.*

Zmatené představy o vzkříšení

V křesťanstvu se při pohřebních obřadech často mluví jak o tom, že duše člověka žije po jeho smrti dál, tak i o vzkříšení. Například duchovní anglikánské církve obvykle pronášejí slova: „Všemohoucímu Bohu se v jeho velkém milosrdenství zalíbilo vzít k sobě duši tohoto našeho drahého zesnulého bratra, a proto jeho tělo odevzdáváme půdě; zem zemi, popel popelu, prach prachu; v jisté a spolehlivé naději na vzkříšení k věčnému životu skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (The Book of Common Prayer; Kniha obecných modliteb)

Tato slova mohou vyvolat otázku, zda Bible učí o vzkříšení, nebo zda obsahuje nauku o nesmrtelné duši. Ale povšimněme si, jak se k tomuto námětu vyjádřil francouzský protestant, profesor Oscar Cullmann. Ve své knize Immortality of the Soul or Resurrection of the Dead? (Nesmrtelnost duše, nebo vzkříšení mrtvých?) píše: „Je zásadní rozdíl mezi křesťanským očekáváním vzkříšení mrtvých a řeckou vírou v nesmrtelnost duše. . . . Ačkoli křesťanství později zbudovalo spojovací článek mezi těmito dvěma vírami a dnešní průměrný křesťan je má dokonale popletené, nevidím důvod skrývat, co já a většina učenců považujeme za pravdu. . . . Život a myšlení Nového zákona jsou zcela ovládány vírou ve vzkříšení. . . . Celý člověk, který je skutečně mrtev, je přiveden zpátky k životu novým tvořivým činem Boha.“

Nelze se divit, že většina lidí má ohledně smrti a vzkříšení zmatené představy. Abychom si tyto pojmy objasnili, musíme se podívat do Bible. Ta nám předkládá pravdy, jež zjevil Stvořitel člověka, Jehova Bůh. V Bibli je zaznamenáno několik případů vzkříšení. Čtyři z těchto zpráv nyní prozkoumáme a zamyslíme se nad tím, co z nich vyplývá.

„Ženy přijímaly vzkříšením své mrtvé“

Elijáš prosil Jehovu, aby chlapci vrátil život

Ve svém dopise Židům, kteří se stali křesťany, se apoštol Pavel zmínil o věřících ženách, jež „přijímaly vzkříšením své mrtvé“. (Hebrejcům 11:35) Jedna z těchto žen žila v Carefatu, což bylo fénické město ležící nedaleko Sidonu na pobřeží Středozemního moře. Tato žena byla vdovou. Pohostinně přijala Božího proroka Elijáše a dávala mu jídlo i v době mimořádného hladu. Naneštěstí syn této ženy onemocněl a zemřel. Elijáš jej ihned odnesl do nástřešní místnosti, kde sám bydlel, a pak úpěnlivě prosil Jehovu, aby chlapci vrátil život. Stal se zázrak, a chlapec ‚ožil‘. Elijáš jej vrátil jeho matce a řekl: „Vidíš, tvůj syn je naživu.“ Jak tato žena reagovala? Radostně prohlásila: „Teď vskutku vím, že jsi Boží muž a že Jehovovo slovo v tvých ústech je pravé.“ (1. Královská 17:22–24)

Necelých 100 kilometrů na jih od Carefatu žili jedni pohostinní manželé, kteří se starali o Elijášova nástupce, proroka Elišu. Manželka byla ve svém domovském městě Šunemu významnou ženou. Společně s manželem se dohodli, že v nástřešní místnosti svého domu budou poskytovat Elišovi ubytování. Trápilo je, že neměli děti, ale jejich zármutek se změnil v radost, když žena porodila syna. Chlapec vyrůstal, a často doprovázel žence, aby byl se svým otcem na poli. Jednoho dne došlo k tragédii. Chlapec vykřikl, že ho bolí hlava. Sloužící jej rychle odnesl domů. Matka ho chovala na klíně, ale dítě posléze zemřelo. Rozrušená matka se rozhodla, že zavolá na pomoc Elišu. Společně s jedním sloužícím cestovala na severozápad k hoře Karmel, kde Eliša přebýval.

Prorok tedy poslal Gechaziho, který byl jeho sloužícím, aby šel napřed. Gechazi zjistil, že chlapec je opravdu mrtvý. Eliša společně se ženou se ubírali za ním. Co se však stalo, když nakonec došli do Šunemu? Zpráva ve 2. Královské 4:32–37 vypráví: „Konečně vešel do domu Eliša, a tu byl chlapec mrtvý, položený na jeho lehátku. Nato vešel a zavřel za nimi oběma dveře a začal se modlit k Jehovovi. Nakonec vyšel nahoru a položil se na dítě a položil svá vlastní ústa na jeho ústa a své vlastní oči na jeho oči a své vlastní dlaně na jeho dlaně a zůstal nad ním skloněn, a tělo dítěte se postupně zahřálo. Potom začal opět chodit po domě, jednou tímto směrem a jednou oním směrem, načež vyšel nahoru a sklonil se nad ním. A chlapec začal kýchat, celkem sedmkrát. Poté chlapec otevřel oči. Nyní zavolal Gechaziho a řekl: ‚Zavolej tu Šunemanku.‘ Zavolal ji tedy a ona k němu vešla. Potom řekl: ‚Zdvihni svého syna.‘ A přistoupila k tomu, aby vešla a padla mu k nohám a poklonila se mu k zemi. Poté zdvihla svého syna a vyšla.“

Stejně jako vdova z Carefatu, i tato žena ze Šunemu věděla, že k tomu, co se stalo, došlo díky Boží moci. Obě tyto ženy zažily velkou radost, když Bůh opět oživil jejich milovaného potomka.

Vzkříšení v době, kdy sloužil Ježíš

Na sever od Šunemu, u nedaleké vesnice Nain, došlo znovu ke vzkříšení, a to asi o devět set let později. Když Ježíš Kristus společně se svými učedníky cestoval z Kafarnaum a blížili se k nainské bráně, setkali se s pohřebním průvodem. Ježíš uviděl vdovu, která ztratila svého jediného syna. Řekl jí, aby přestala plakat. Lékař Lukáš popisuje, co se potom stalo: „Na to [Ježíš] přistoupil a dotkl se már, a nosiči se zastavili a on řekl: ‚Mladý muži, říkám ti: Vstaň!‘ A mrtvý se posadil a začal mluvit, a on ho dal matce.“ (Lukáš 7:14, 15) Lidé, kteří byli svědky tohoto zázraku, oslavovali Boha. Zpráva o vzkříšení se rozšířila na jih do Judeje a do okolní krajiny. Je zajímavé, že se o té události doslechli učedníci Jana Křtitele a o tomto zázraku mu vyprávěli. Jan Křtitel je pak poslal, aby Ježíše vyhledali a zeptali se ho, zda je tím očekávaným Mesiášem. Ježíš jim řekl: „Odejděte, podejte Janovi zprávu o tom, co jste viděli a slyšeli: Slepí přijímají zrak, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni a hluší slyší, mrtví jsou buzeni, chudým se vypráví dobrá zpráva.“ (Lukáš 7:22)

Ježíš vzkřísil syna vdovy z Nain

Nejznámějším ze všech vzkříšení, jež provedl Ježíš, je zázrak, který vykonal pro svého blízkého přítele Lazara. V tomto případě mezi Lazarovou smrtí a Ježíšovým příchodem k Lazarově rodině uplynul nějaký čas. Ježíš se nakonec do Betanie dostal až v době, kdy Lazar byl už čtyři dny mrtev. Když dal pokyn, aby byl odstraněn kámen zakrývající vchod do pamětní hrobky, Marta namítla: „Pane, teď už je jistě cítit, vždyť je to čtyři dny.“ (Jan 11:39) Je možné, že Lazarovo tělo se již začínalo rozkládat, ale vzkříšení to nezabránilo. Na Ježíšův příkaz „člověk, který byl mrtev, vyšel s nohama a rukama ovázanýma obinadly a jeho tvář byla ovázána látkou“. Z toho, co potom udělali Ježíšovi nepřátelé, je patrné, že muž, který byl vzkříšen, byl opravdu Lazar. (Jan 11:43, 44; 12:1, 9–11)

K jakému závěru nás vedou zprávy o těchto čtyřech případech vzkříšení? Každý ze vzkříšených jednotlivců ožil jako tatáž osoba. Všechny bylo možné poznat, a poznali je dokonce i jejich nejbližší příbuzní. Ani jeden ze vzkříšených nemluvil o tom, co se stalo během té krátké doby, kdy byl mrtvý. Žádný z nich neřekl, že by putoval do nějakého jiného světa. Je zřejmé, že všichni se vrátili zdraví. Bylo to pro ně, jako by chvíli spali a pak se probudili, jak to naznačil i Ježíš. (Jan 11:11) Za nějaký čas ale všichni tito lidé opět zemřeli.

Nádherná naděje na shledání s našimi drahými

Zanedlouho poté, co tragicky zemřel Owen, o němž byla zmínka v předcházejícím článku, jeho otec navštívil domácnost jednoho svého souseda. Na stole u něj zahlédl letáček s oznámením veřejné přednášky, kterou organizovali svědkové Jehovovi. Námět přednášky byl „Kde jsou mrtví?“, a to ho zaujalo. Právě tuto otázku si totiž kladl on sám. Na přednášku přišel, a získal z Bible skutečnou útěchu. Dozvěděl se, že mrtví nijak netrpí. Nejsou v pekle a neprožívají tam žádná muka ani si je Bůh nebere do nebe a nestávají se z nich andělé. Mrtví — a mezi nimi je i Owen — čekají v hrobě, dokud nepřijde doba, kdy se probudí při vzkříšení. (Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4)

Díky vzkříšení se příbuzní opět sejdou se svými drahými

*  Viz knihu Lidstvo hledá Boha, strany 150–154. Vydali ji svědkové Jehovovi.